Merkur se zmenšuje: krátery mohly skrýt část jeho vrásek

Merkur je nejmenší planeta Sluneční soustavy a zároveň pomalu zmenšuje svůj objem. Neděje se to před očima ani během lidského života. Planeta chladne miliardy let a její nitro se při tom smršťuje. Povrch se musí menšímu vnitřku přizpůsobit, a proto se místy láme a mačká do dlouhých stupňů připomínajících vrásky.

Tyto útvary zmapovala americká sonda MESSENGER, která Merkur obíhala v letech 2011 až 2015. Některé se táhnou stovky kilometrů a vznikly tam, kde se jeden kus kůry natlačil přes druhý. Je to podobné jako slupka na pomalu vysychajícím ovoci: vnitřek zabere méně místa, ale pevný povrch se nemůže jednoduše ztratit, a tak se zkrabatí.

Už studie z roku 2014 dospěla z globální mapy těchto zlomů k závěru, že se poloměr Merkuru od jeho dávného mládí zmenšil až o přibližně sedm kilometrů. To znamená zmenšení průměru asi o čtrnáct kilometrů. Výpočet ale závisí na tom, kolik stop po stlačení povrchu dokážeme na snímcích skutečně najít.

Nová práce vedená Gakuem Nishiyamou se podle zprávy agentury Associated Press zaměřila právě na možné mezery v mapě. Tým porovnal známé vrásky s drsností povrchu a zjistil, že v nejvíce rozbitém terénu je zmapovaných stop nápadně méně. Jedno možné vysvětlení je jednoduché: krátery a materiál vyvržený při nárazech část starších zlomů překryly, takže je na běžných snímcích hůře poznáme.

Po započtení těchto možná skrytých stop vychází vyšší odhad. Podle agentury Associated Press mohl Merkur ztratit na průměru až přibližně 23 kilometrů, tedy asi o třetinu více, než naznačovaly některé dosavadní výpočty. Je to však horní modelový odhad, nikoli přímé změření dnešního Merkuru proti jeho původní velikosti.

Skutečná záhada proto není, zda se Merkur někdy smršťoval. To dokládají zlomy rozeseté po celé planetě. Otázkou je, kolik jich zůstává ukrytých v hustě kráterovaném terénu a jak velké smrštění z nich lze spolehlivě odvodit. Souvislost mezi drsným povrchem a menším počtem známých vrásek podporuje myšlenku skrytých zlomů, sama ale každý chybějící zlom neodhalí.

Přesnější odpověď může přinést evropsko-japonská mise BepiColombo. Po příletu k Merkuru má planetu mapovat podrobněji a měřit výšku jejího povrchu laserem. Taková data mohou ukázat jemnější tvary terénu, které starší snímky nerozlišily. Ani pak nepůjde o sledování planety, která se během několika let viditelně scvrkává, ale o čtení stop po miliardách let geologického vývoje.

Doložené je dlouhodobé smršťování Merkuru a rozsáhlá síť vrásek vzniklých stlačením jeho kůry. Možné je, že krátery část těchto stop zakryly a skutečný úbytek průměru dosáhl až přibližně 23 kilometrů. Přesná hodnota ale zůstává modelovým odhadem a čeká na podrobnější ověření. Důkazy nepodporují náhlý kolaps planety ani tvrzení, že Merkur právě teď rychle mizí.