V září 2026 uplynulo 180 let od objevu Neptunu. Příběh začal u Uranu: jeho pozorovaná poloha se rozcházela s výpočty, které zahrnovaly známé planety. Jedním vysvětlením byla gravitace dalšího, dosud nepozorovaného tělesa. Místo náhodného prohledávání oblohy tak vznikla konkrétní předpověď, kam dalekohled namířit.
Urbain Le Verrier ve Francii a John Couch Adams v Británii pracovali na problému nezávisle. Rozhodující pozorování proběhlo v Berlíně v noci z 23. na 24. září 1846. Johann Gottfried Galle a Heinrich Louis d’Arrest našli planetu poblíž polohy předpovězené Le Verrierem. Rozdíl činil zhruba jeden stupeň. Výpočet získal oporu v pozorování skutečného tělesa.
Nešlo ale o příběh jediného génia, kterému stačil papír. Důležitá byla dlouhodobá měření, dalekohled i práce obou berlínských pozorovatelů. Historik astronomie Davor Krajnović upozorňuje, že d’Arrestova role bývá opomíjená. Úspěch byl výsledkem spojení teorie a pečlivého pozorování, nikoli důkazem, že každý přesvědčivý výpočet musí být správný.
Podobné uvažování dnes provází hypotézu další vzdálené planety, často nazývané Planeta devět. Její zastánci vycházejí z drah některých vzdálených těles. Neptun však její existenci nepotvrzuje: jde o jiná data a jiné možné příčiny. Hypotetická planeta musí obstát proti výběrovým zkreslením a alternativním vysvětlením — a nakonec být nalezena.
Z příběhu Neptunu lze odvodit užitečné pravidlo pro pátrání po neznámém: nejsilnější hypotéza neříká jen „něco tam je“. Předpovídá, kde hledat a co naměřit. Právě takový test odděluje zajímavou možnost od objevu. Vesmír mohl skrývat další planetu; rozhodující bylo, že její předpověď šla ověřit.
