Nad západní stranou marťanské sopky Arsia Mons se pravidelně objevuje bílý ocas. Pozorování popsaná v časopise JGR: Planets ukazují jeho sezónní a denní rytmus: v části marťanského roku začíná růst za úsvitu, táhne se na západ a během dopoledne zaniká. Maximální délka dosahuje přibližně 1 800 kilometrů. Jde o oblak vodního ledu, ne o doklad sopečné erupce.
Hora je přesto důležitá. Její mohutný tvar narušuje proudění a vyvolává vlnu, která vynáší vlhký vzduch vzhůru. Při výstupu se vzduch ochlazuje a vznikají podmínky pro tvorbu ledu. Podle ESA ale běžná mikrofyzika mraků v počítačových simulacích nestačila: charakteristický dlouhý ocas se nedařilo věrně vytvořit.
Studie týmu Jorgeho Hernándeze-Bernala, zveřejněná 7. října 2026 v Nature Geoscience, proto zkoumá jinou cestu. Led obvykle začíná růst na drobných částicích, například prachu. Při homogenní nukleaci, tedy vzniku nových krystalků přímo z vodní páry bez cizího zárodku, tento mezikrok odpadá. Výzkumný institut IPSL popisuje, že modelované prudké ochlazení a krátkodobé přesycení páry umožnily vznik takových částic. Vítr je následně unáší do dlouhého ocasu.
Po přidání tohoto procesu simulace vytvořila mrak podobný pozorovanému. ESA však výslovně uvádí, že některé jeho vlastnosti stále nesedí přesně. Nová práce je proto modelovou podporou vysvětlení, nikoli přímým pozorováním zrodu jednotlivých krystalků. Také neříká, že marťanská atmosféra neobsahuje prach. ESA a IPSL popisují tentýž výzkum, takže nejde o dvě nezávislá zopakování výsledku.
Z případu lze odvodit konkrétní závěr: sopka může ovlivňovat počasí, aniž by právě vybuchovala. Rozhoduje i její tvar. Další prověrkou navrženého mechanismu by bylo společné měření teploty, vodní páry a částic v oblasti vzniku mraku a srovnání s dalšími ranními cykly. To by pomohlo určit, zda model zachycuje skutečný způsob vzniku ledu, nebo zda některá jeho zjednodušení zakrývají jiný proces.
