V září 2026 NASA představila nový měsíční kráter McGetchin. Má přibližně 222 metrů v průměru a 43 metrů do hloubky. Na snímku z 11. dubna 2024 ještě nebyl, na snímku z 22. května už ano. Jeho vznik je tedy omezen na zhruba šestitýdenní období. Sonda Lunar Reconnaissance Orbiter nezaznamenala film samotné srážky.
Příčinou byl podle vědců dopad asteroidu nebo kometárního tělesa. Přesný původ nárazového tělesa určený není. Měsíc nemá hustou atmosféru, která by přilétající úlomky brzdila a spalovala jako na Zemi. Srovnání snímků před a po dopadu umožňuje sledovat skutečnou změnu povrchu, nikoli pouze odhadovat stáří ze vzhledu kráteru.
Zajímavější než samotná díra je její okolí. Teplotní měření odhalilo oblast širokou přibližně 6,4 kilometru, která je v noci asi o 9 stupňů Celsia chladnější než okolí. Nejde o tajemný zdroj chladu. Dopad změnil vlastnosti jemného povrchového materiálu — regolitu — a tím i způsob, jakým povrch drží a vydává teplo.
Označení „jednou za století“ vychází z odhadu četnosti dopadů této velikosti, ne z pravidelného jízdního řádu. Ani široká chladnější oblast neznamená kráter o šířce několika kilometrů. U podobných zpráv je proto důležité oddělit rozměr samotné prohlubně, rozsah jejích účinků a nejistotu statistického odhadu.
Z toho lze odvodit praktickou otázku pro budoucí měsíční základny: jak daleko od místa nárazu se mohou měnit povrchové podmínky? Tento případ ukazuje, že sledovat jen průměr kráteru nestačí. Další opakovaná měření by měla ukázat, jak rychle se narušený povrch vrací k běžnému tepelnému chování. Měsíc není nehybný archiv — vesmír ho dál přetváří.
