Na tmavém povrchu přivrácené strany Měsíce se táhne světlý obrazec připomínající vír smetany. Jmenuje se Reiner Gamma. Z oběžné dráhy působí skoro jako kresba nanesená na krajinu, ale sledujeme především rozdíl v odrazivosti půdy. Nejde o bouři v atmosféře ani o vystouplou spirálovitou horu. Záhada začíná právě tím, že je část poměrně rovné krajiny výrazně světlejší než její okolí.
V oblasti vědci naměřili místní magnetickou anomálii. Měsíc dnes nemá globální magnetické pole jako Země, ale některé části jeho kůry jsou magnetizované. Takové pole může měnit dráhy elektricky nabitých částic slunečního větru. Sluneční vítr je proud částic od Slunce, nikoli proud vzduchu. Jeho působení pomáhá postupně měnit a ztmavovat odkrytý měsíční materiál. Pokud se část povrchu této dávce vyhne, může zůstat světlejší.
Právě tento mechanismus zkoumal tým Jana Decy v modelu publikovaném v roce 2018. Propojil simulaci pohybu nabitých částic s měřením místních magnetických polí a porovnával výsledky s pozorováním povrchu i odražených protonů. Model dokázal napodobit charakteristické rysy vzoru Reiner Gamma. To je silnější argument než samotné zjištění, že se světlý útvar a magnetická anomálie nacházejí na stejném místě: navržený proces vytváří podobnou stopu.
Přesto nelze každé místo s místním polem označit za budoucí bílý vír. Ne každou magnetickou anomálii takový vzor doprovází. Záleží na uspořádání pole a na tom, jak mění tok a energii dopadajících částic. Jednoduché vysvětlení „je tam magnetismus“ proto nestačí. Rozhodující je, zda konkrétní tvar a působení pole odpovídají tomu, co na povrchu skutečně vidíme.
Vedle stínění se zvažují také jiné procesy, například přemísťování prachu nebo vliv dopadů. A otázka, co uchovalo světlý vzor, není totožná s otázkou, odkud se vzala původní magnetizace hornin. Úspěšný model části příběhu nedoplní automaticky všechny zbývající kapitoly. Z dostupných podkladů proto nevyvozujeme jediné definitivní vysvětlení každého měsíčního víru ani přítomnost uměle vytvořené značky.
Nejzajímavější možnost je přitom prostá: nemusí jít o něco, co na povrch přibylo, ale o něco, co jej dlouho míjelo. Jde o naši kvalitativní interpretaci mechanismu stínění. Světlá kresba by pak fungovala jako stopa rozdílného zvětrávání kosmickými částicemi. Další měření by měla porovnávat uspořádání pole, dopadající částice a vlastnosti půdy na světlých i tmavých místech. Čím lépe tyto tři vrstvy souhlasí, tím lépe můžeme příčiny odlišit.
