Na první pohled tmavý kámen v pouštním písku. Uvnitř však materiál, který otevřel otázku po ztraceném světě rané Sluneční soustavy. Dne 7. října 2008 se nad Súdánem rozpadl asteroid 2008 TC3. Astronomové jeho přílet předem zaznamenali a pozdější výpravy našly v Núbijské poušti úlomky známé jako Almahata Sitta. Část patří mezi ureility, vzácné meteority bohaté na uhlík. Ten v nich může mít podobu grafitu i diamantu. Právě malé diamanty přitáhly pozornost k mnohem větší otázce: jak velké těleso stálo na začátku jejich cesty?
V roce 2018 tým Farhanga Nabieiho zveřejnil v Nature Communications rozbor vzorku MS-170. Zkoumal minerální inkluze, tedy drobné částečky uzavřené uvnitř diamantů. Jejich složení a uspořádání autoři vyložili jako stopu tlaku přesahujícího 20 gigapascalů. Při dlouhodobém stlačení vahou okolních hornin by takový tlak ukazoval na těleso velikosti Merkuru až Marsu. Odtud pochází představa diamantu jako pozůstatku rozbité protoplanety, zárodku planety z rané Sluneční soustavy. Byl to odborně zdůvodněný výklad konkrétního vzorku, nikoli nalezení celé planety nebo nezávislé změření její velikosti.
Vysoký tlak však může vzniknout různými cestami. Kromě tíhy hornin ho na krátkou dobu vytvoří i srážka kosmických těles. Tým Fabrizia Nestoly v roce 2020 popsal v časopise PNAS výzkum tří ureilitů, včetně dvou jiných vzorků Almahata Sitta. Kombinace velkých diamantových krystalů, nanodiamantů a okolního materiálu podle autorů odpovídá přeměně grafitu během nárazu. Kovové složky přitom mohou přeměnu usnadnit. Tato práce nabídla mechanismus, který nepotřebuje dlouhý růst hluboko v tělese velikosti planety. Nešlo však o přímé opakování rozboru původního MS-170; rozdíl mezi vzorky je při porovnávání závěrů podstatný.
Další argument přinesla studie publikovaná 13. února 2026 v Geochemical Perspectives Letters. Tentokrát šlo o jiný meteorit, Northwest Africa 6871. Zkoumané zrno měřilo až 450 mikrometrů, tedy 0,45 milimetru, a obsahovalo část tvořenou jediným diamantovým krystalem o velikosti nejméně přibližně 300 mikrometrů. Autoři našli v jeho struktuře znaky podporující vznik při srážce. Samotné poměry izotopů uhlíku, různých forem téhož prvku, přitom mezi možnostmi nerozhodly. Výsledek zpochybňuje předpoklad, že velký ureilitický diamant nutně vyžaduje dlouhodobý tlak v hlubokém nitru. Neřeší automaticky historii každého diamantu z Almahata Sitta.
Z porovnání studií vyplývá důležitá souvislost: stejný minerál nemusí být stejným měřítkem velikosti původního světa. Pokud tlak vznikal dlouhodobě uvnitř tělesa, může pomoci odhadnout jeho rozměry. Pokud ho dodal krátký náraz, takový převod přestává platit. Rozhodovat proto musí společně uzavřené minerály, struktura uhlíku a známky poškození okolní horniny. Za užitečný test považujeme hledání vysvětlení, které na totožném vzorku obstojí vůči všem těmto stopám zároveň. To je redakční závěr z porovnání prací, nikoli nové laboratorní měření.
Diamanty z vesmíru jsou skutečné. Příběh o planetě velikosti Merkuru až Marsu ale zůstává interpretací, kterou samotná přítomnost diamantů nepotvrzuje. Novější práce posilují možnost vzniku při ničivých srážkách a oslabují zkratku „velký diamant rovná se velká planeta“. Z nálezu tak přesto získáváme cennou zprávu o dávném kosmickém násilí. Otevřenou otázkou je, které konkrétní stopy si uchoval každý vzorek a jak spolehlivě lze oddělit jeho vznik od pozdějších nárazů.
