Dne 27. května 2021 zasáhla atmosféru nad americkým Utahem částice z vesmíru. Nebyl to meteor ani viditelný výbuch. Vznikla sprška dalších částic, kterou zachytilo 23 pozemních detektorů experimentu Telescope Array. Z rozložení a síly jejich signálů vědci odvodili mimořádnou energii původního návštěvníka: přibližně 40 joulů. Událost později dostala jméno Amaterasu a byla popsána ve studii zveřejněné roku 2023.

Čtyřicet joulů si lze představit jako pohybovou energii rychle letícího tenisového míčku. Zde ji ovšem nesl jediný mikroskopický objekt. Přirovnání se týká energie, nikoli velikosti nebo ničivosti. Také samotná hodnota má podstatnou nejistotu, protože ji výzkumníci dopočítali ze spršky. Částici nezachytili do nádoby a nevážili. Umělecká ilustrace nad článkem proto zviditelňuje děj, který takto lidským okem sledovat nelze.

Zrekonstruovaný směr příletu ukazoval k oblasti označované jako Local Void. Je v ní málo známých galaxií a chyběl zřejmý zdroj schopný částici tak silně urychlit. Nejde ale o absolutní prázdnotu ani důkaz, že Amaterasu vznikla z ničeho. Kosmické záření tvoří elektricky nabité částice. Magnetická pole jejich dráhy stáčejí, takže poslední úsek cesty nemusí ukazovat k místu startu. Bez znalosti náboje navíc nevíme, jak silná odchylka připadá v úvahu.

Práce Nadine Bourriche a Francesky Capel z roku 2026 ukázala pomocí simulací a statistického porovnání, že možné zdroje nemusíme hledat pouze v této řídké oblasti. Mezi kandidáty připouští i blízké galaxie, například M82. To je výsledek modelování cesty, nikoli identifikovaný vysílač Amaterasu. Závěr závisí na předpokladech o složení částice, její energii a magnetických polích. Změna některého z nich může změnit i mapu možných rodišť.

Jinou stopu nabídla květnová studie týmu B. Theodora Zhanga. Zkoumala jádra těžší než železo a ukázala, že za určitých podmínek mohou při cestě vesmírem ztrácet energii pomaleji než protony nebo lehčí jádra. Takové složení připouští také pro Amaterasu. Není to nové změření její totožnosti. Model však přináší testovatelnou předpověď: u souboru budoucích nejenergetičtějších zásahů by se maximum rozvoje spršky mělo nacházet výše v atmosféře než u železných jader.

Z obou směrů výzkumu vyvozujeme společnou otázku: než přesně určíme rodiště, musíme lépe poznat cestovatele. Stejná energie při jiném složení neznamená stejnou dráhu ani stejný dolet. Extrémní zásah je doložený; jeho zdroj a přesná totožnost zůstávají otevřené. Další měření složení kosmického záření a lepší mapy magnetických polí mohou možnosti postupně zúžit. Na Mapě záhad proto označujeme naměřený směr příletu, nikoli potvrzené místo vzniku.