Ráno 30. června 1908 otřásla odlehlou sibiřskou tajgou mohutná exploze. Svědci popisovali ohnivou kouli, záblesk a ránu. Když se do oblasti v roce 1927 dostala vědecká výprava Leonida Kulika, našla rozsáhlý polom a stopy tepelného poškození. Velká impaktní jáma, kterou bychom čekali po nárazu tělesa do země, ale chyběla. Právě tenhle rozpor dodnes přitahuje neobvyklá vysvětlení.

Rozpor vzniká hlavně tehdy, když si kosmický střet představíme jako kámen zaražený do půdy. Rychle letící těleso může při průletu atmosférou ztratit soudržnost. Úlomky se brzdí a předávají okolnímu vzduchu pohybovou energii. Prudké uvolnění energie ve vzduchu označujeme jako vzdušný výbuch. Jeho tlaková vlna může zasáhnout povrch, aniž by hlavní těleso dopadlo v jednom kuse. Atmosféra tak může omezit přímý náraz, a přesto nezabránit katastrofě.

Vysvětlení se proto nezkouší jen hledáním kráteru. Musí odpovídat také rozložení polehlých stromů, tepelným účinkům, svědectvím a přístrojovým záznamům. Zpráva z workshopu NASA Ames shrnuje modely, které se shodovaly na výbuchu ve výšce kolem deseti kilometrů a energii přibližně 10–20 megatun TNT. To jsou odhady z modelů, nikoli přímé měření z roku 1908. Přesná čísla závisejí na předpokladech o tělese i lesu.

Nejistota je skutečná. Nemáme jednoznačně přiřazený vzorek původního tělesa a průzkum místa začal se značným zpožděním. Neznáme proto jeho přesné složení, velikost ani průběh rozpadu. Wheelerová a Mathias v rozsáhlé modelové studii ukazují, že účinky podobné Tungusce může vytvořit širší rozsah vstupních podmínek. Dobrá shoda s rozsahem škod ještě neznamená, že jsme zpětně určili jediný možný kosmický objekt.

Z toho plyne důležitý rozdíl mezi otevřenou otázkou a důkazem pro alternativu. Neznámé přesné složení asteroidu samo nepotvrzuje havárii mimozemského stroje. Takové vysvětlení by muselo přinést vlastní rozlišující stopu, například ověřitelný technologický materiál, a současně vysvětlit známé účinky. Stejně přísně musíme posuzovat konkrétní model přírodního tělesa: nestačí mu pouze tvrdit, že výbuch ve vzduchu je možný.

Naše analýza proto obrací původní otázku: pokud hlavní energie zůstala v atmosféře, proč bychom měli očekávat velký kráter? Jeho absence je s tímto mechanismem slučitelná; sama ale nevybírá přesnou podobu události. Nejsilnější test kombinuje více stop, které musí jeden scénář vysvětlit současně. Tunguska tak ukazuje, že kosmické nebezpečí nemusí zanechat díru v zemi, aby po sobě nechalo katastrofu.