Hvězda Beta Pictoris je od nás 63 světelných let daleko a astronomové ji zkoumají od roku 1983, kdy u ní objevili nápadný prachový disk (obří oblak prachu a úlomků, který zbyl po vzniku planet). Patří k nejlépe prozkoumaným systémům v celé Mléčné dráze. Přesto se v něm celou dobu skrývalo něco velkého.
Webbův vesmírný teleskop tam našel třetí obří planetu, označenou Beta Pictoris d. Váží nejméně dvakrát tolik co Jupiter, což z ní dělá nejmenšího ze tří tamních obrů. Od své hvězdy je asi třicetkrát dál než Země od Slunce — tedy zhruba jako Neptun u nás.
Proč ji nikdo tak dlouho neviděl? Beta Pictoris má jeden z nejjasnějších prachových disků, jaké kdy byly pozorované. Hustý prach rozptyluje světlo hvězdy do všech stran a vytváří jasnou clonu, ve které se slabé planety úplně ztratí. Klasické hledání funguje tak, že astronomové pátrají po světelném bodu na tmavém pozadí — a tady žádné tmavé pozadí není.
Tým to proto zkusil obráceně. Místo hledání světla šel po chemickém otisku — po tom, jaké plyny planeta obsahuje. Spektrograf NIRSpec (přístroj, který rozloží světlo na barevné složky a z nich se dá vyčíst, z čeho je atmosféra) našel v datech oxid uhelnatý, který k hvězdě ani k disku nepatřil. Následné měření přístrojem MIRI pak v atmosféře planety odhalilo ještě vodní páru a metan.
Nejzvláštnější na tom je, že ji vlastně nikdo nehledal. Astronomové zrovna zkoumali atmosféru sousední planety Beta Pictoris b a nová planeta se jim v datech objevila mimochodem. Systém se tím stal teprve druhým známým, kde byly přímo zobrazeny aspoň tři planety.
Skutečný význam objevu není v té jedné planetě, ale v metodě. Pokud prach dokázal schovat dvojnásobek Jupitera po dobu čtyř desetiletí, je rozumné čekat, že podobné planety se skrývají i v dalších systémech, které máme za prozkoumané. Práce vyšla 15. července 2026 v recenzovaném časopise The Astrophysical Journal Letters.
