Na vyprahlém hřebeni v peruánském údolí Casma stojí 13 kamenných věží Chankilla. UNESCO datuje zdejší archeoastronomický areál do období přibližně 250–200 př. n. l. Patří k němu i opevněný chrám a další stavby, takže obranný vzhled není pouhým dojmem. Řada věží ale nabízí jiný způsob čtení krajiny: z vhodného místa funguje jako soustava značek, vůči nimž lze sledovat Slunce. Jde o pozemskou archeologickou památku s konkrétní astronomickou funkcí, nikoli o doklad mimozemského zásahu.

Východ Slunce není po celý rok připoutaný k jednomu bodu obzoru. Jeho poloha se mezi ročními krajními směry mění; obdobně se posouvá i místo západu. Pozorovateli proto nestačí vědět, že Slunce vyjde. Potřebuje si zapamatovat, kde se vzhledem k pevným orientačním bodům objeví. Právě takovou stupnicí mohou být vrcholy a mezery řady věží. UNESCO popisuje využití slunečního cyklu v průběhu celého roku s přesností na 1–2 dny. Není to měření hodiny na moderních slunečních hodinách, ale určování postupu kalendářního roku.

Rozhodující je poloha člověka, který se dívá. Archeologický výzkum spojil věže s pozorovacími místy na obou stranách řady. Z těchto stanovišť lze vztáhnout její rozložení k ročním změnám východů a západů Slunce. Iván Ghezzi a Clive Ruggles tento výklad představili ve studii publikované 2. 3. 2007 v časopise Science. NASA následně vysvětlila souvislost pomocí satelitního pohledu na areál. Dnešní článek tedy nepředstavuje dnešní nový objev; vrací se k doloženému případu, na němž lze vysvětlit, jak se astronomická hypotéza opírá o archeologii.

Z těchto podkladů vyvozujeme jednoduché rozlišení. Jednu zajímavě orientovanou zeď lze snadno vybrat dodatečně a spojit s nějakým bodem oblohy. U Chankilla do sebe zapadá soubor věží, rozsah slunečního pohybu i konkrétní pozorovací polohy. Síla argumentu proto nespočívá v jediné efektní přímce. UNESCO a NASA ovšem nelze počítat jako dvě nezávislé experimentální replikace: jejich výklady se z velké části opírají o tentýž archeologický výzkum. Ani naše ilustrační obrazy nejsou geodetickým plánem nebo autentickými fotografiemi nálezů.

Kalendářní využití má silnou oporu, z čehož ještě neplyne, že známe celý společenský život místa. Astronomické pozorování a rituál se navzájem nevylučují. Přesná pravidla přístupu, výuka pozorovatelů ani všechny významy jednotlivých obřadů se z orientace kamenů samotné určit nedají. Otázka, kdo směl kalendář číst, je proto otázkou pro další bádání, nikoli tvrzením o tajném spolku. Chankillo ukazuje technickou dovednost lidí, kteří dokázali dlouhodobé pozorování oblohy propojit s architekturou. Jaký další nález by nejlépe odhalil, komu tyto znalosti patřily a jak se předávaly?