Byla doktorandkou v Cambridgi a její práce vypadala nudně. Dva roky pomáhala stavět radioteleskop o rozloze čtyř akrů a pak procházela jeho výstupy — někdy až devadesát šest stop papíru za jedinou noc. Přístroj zachytával i pozemské rušení, třeba rozhlasové stanice nebo termostaty, a jejím úkolem bylo tohle všechno odfiltrovat a nechat jen to, co přichází z vesmíru.

V červenci 1967 si všimla drobnosti. Na papíře byla malá čmáranice, které sama říkala „scruff“, tedy něco jako chumáč. Nevypadala jako rušení a putovala po obloze spolu s hvězdami. Ukázala ji svému školiteli Antonymu Hewishovi. Ten ji odbyl s tím, že jde nejspíš o pozemské rušení, a poradil jí rychlejší zapisovač.

Následoval měsíc, kdy se neobjevilo nic. Pak přišel 28. listopad 1967. Zdroj vysílal krátké rádiové pulzy každých 1,337 sekundy — a to s přesností na jednu milióntinu. Nic přírodního tehdy nemělo být takhle pravidelné. Když Hewish přijel pozorovat na jiný teleskop, nejdřív se signál neobjevil vůbec; ukázalo se, že si špatně spočítali čas. Objevil se o pět minut později.

Tým to tehdy napadlo taky. Signál žertem pojmenovali podle malých zelených mužíčků, a to kvůli nepatrné možnosti, že jde o pokus mimozemské civilizace o komunikaci. Ta možnost padla, jakmile Bellová našla druhý stejný signál na úplně jiném místě oblohy. Dvě nezávislé civilizace vysílající totéž byly méně pravděpodobné než jedno neznámé přírodní těleso.

Ukázalo se, že jde o rychle rotující neutronovou hvězdu — pozůstatek po výbuchu hvězdy, tak hustý, že by kostka cukru z jeho materiálu vážila miliardy tun. Otáčí se kolem osy a vysílá úzký paprsek záření jako maják. Novináři pro ně vymysleli název pulsary. Otevřel se tím zcela nový obor astrofyziky.

Patnáctého října 1974 dostali Nobelovu cenu za fyziku Antony Hewish a Martin Ryle. Švédská akademie ocenila Hewishovu „rozhodující roli v objevu pulsarů“. Bellová v seznamu nebyla. Šlo přitom o vůbec první Nobelovu cenu udělenou za astronomii. Její vrstevníky to naštvalo víc než ji samotnou a jeden z nich to tehdy pojmenoval jako „No-Bell prize“, tedy cenu bez Bellové.

Sama to nikdy nedramatizovala. V roce 2009 řekla, že v té době komise studenty jednoduše neuznávala, a že byla hrdá na to, že právě její hvězdy přesvědčily porotu, že v astrofyzice je pořádná fyzika. Cena ale nebyla to jediné, o co přišla. Novináři se Hewishe ptali na astrofyziku, zatímco jí kladli osobní otázky — kolik měla přítelů nebo jakou má barvu vlasů. Kvůli manželově práci se pak musela často stěhovat a osmnáct let pracovala jen na částečný úvazek.

Tenhle příběh má ale konec, který stojí za všechno ostatní. V roce 2018, více než padesát let po objevu, dostala Zvláštní Breakthrough Prize za základní fyziku a s ní tři miliony dolarů. Nenechala si z nich nic. Všechny je darovala Institutu fyziky na stipendia pro doktorandy ze skupin, které jsou ve fyzice málo zastoupené — ženy, etnické menšiny a uprchlíky. Fond dodnes nese její jméno.