Signál „Wow!“ — 72 sekund, co dodnes nikdo nevysvětlil

15. srpna 1977 zachytil americký radioteleskop Big Ear (Velké ucho, Ohio) z hlubokého vesmíru nezvykle silný rádiový signál. Astronom Jerry Ehman si u výpisu z počítače napsal na okraj „Wow!“ — a tak se signálu říká dodnes. Trval celých 72 sekund, což byla shodou okolností přesně ta doba, po kterou ho teleskop při otáčení Země vůbec mohl sledovat.

Co lidi nadchlo, nebyla jen síla. Signál byl úzkopásmový (soustředěný do velmi tenkého kousku spektra) a ležel kolem frekvence 1420 MHz — takzvané čáry vodíku. To je frekvence, o které vědci dlouho uvažovali jako o logickém místě, kde by jedna civilizace volala druhou: vodík je nejběžnější prvek ve vesmíru, takže ho zná každý, kdo umí postavit teleskop. Jako kdyby někdo nechal vzkaz přesně tam, kam se všichni dívají.

A pak ta nejzáhadnější část — signál se nikdy neopakoval. Big Ear i pozdější, silnější teleskopy se na stejné místo dívaly znovu a znovu, a nic. Kdyby šlo o běžný vesmírný objekt (hvězdu, galaxii), svítil by tam pořád. Tohle bliklo jednou a zmizelo. Dlouho proto neexistovalo žádné přírodní vysvětlení, které by sedělo na všechno najednou — sílu, frekvenci i tu jednorázovost. A přesně do téhle mezery se vejde věta „a co když to byl vzkaz?“.

Posun přišel v letech 2024 a 2025. Tým kolem astronoma Abela Méndeze (observatoř Arecibo, Portoriko) prošel stará data a navrhl přírodní mechanismus: mrak studeného vodíku v kosmu mohl náhle „bliknout“, když ho zezadu nažhavil prudký záblesk z magnetaru (extrémně hustá hvězda se silným magnetickým polem). Tomu efektu se říká maser — něco jako přírodní laser, ale v rádiových vlnách. Sedělo by to na sílu i na frekvenci, protože jde pořád o vodík. Při novějším rozboru navíc vyšlo, že signál byl ještě silnější, než se dřív myslelo.

Zkoušelo se i vysvětlení přes komety (2017) — že rádiový signál vyzářil oblak vodíku kolem dvou komet. Tuhle verzi ale původní tým z roku 1977 odmítl: komety na téhle frekvenci skoro nevyzařují a v inkriminovanou chvíli navíc nebyly na správném místě oblohy. Slepá ulička.

Kde to tedy dnes stojí? Ve hře jsou v zásadě tři výklady — nejnovější magnetar nažhavující mrak vodíku, starší (a odmítnutá) kometová verze a pořád nevyloučená možnost, že šlo o cizí vysílání. Ani jeden z nich není doopravdy potvrzený, ani ten přízemní, ani ten hvězdný. Sami autoři nové studie říkají, že případ tím neuzavírají, jen ho otevírají s lepší mapou. Signál „Wow!“ tak zůstává tím, čím byl od první noci: jedinou, dráždivě nedokončenou větou z vesmíru.